Kybernetická pedagogika
Reflexe na počítačové hry
Trocha historie
Se zájmem jsem si poslechl přednášky pánů M. Procházky a C. Broma v on-line lekci. Okamžitě se mně při nich vybavila asociace s dávnými šedesátými léty, kdy jsem s jako čerstvý mladý asistent spolupracoval s Pedagogickou fakultou na výzkumném úkolu „Kybernetická pedagogika“. Tehdy byl vedoucím katedry pedagogiky (možná byl název trochu jiný) Prof. M. Lánský, a dalším spolupracovníkem, kterého si ještě pamatuji byl doc. R. Palouš. Oni tehdy na výzkumném úkolu řešili problematiku teorie učení a my s malým kolektivem na Elektrotechnické fakultě jsme konstruovali v rámci tohoto projektu jednoúčelová zařízení pro testování znalostí žáků i pro vlastní výuku, pro podporu těchto teorií. Těmto zařízením se tehdy říkalo „vyučovací stroje“. Počítače tehdy ČSSR nebyly. Výzkumný úkol trval do roku 1968 až 69, tedy do invaze vojsk. Prof. Lánský v té době odešel na univerzitu do rakouského Lince, doc. Palouš a někteří další nesměli učit.
Postupem času se objevily první jednoduché počítače nebo spíše kalkulátory (ZX Spectrum), Agropodnik Slušovice koncem 70. let produkoval spoustu počítačů řady PC AT, až se později začaly dovážet PC a jejich komponenty ze zahraničí.
PC hry
O každé vývojové etapě se lidstvo domnívá, že její technologie jsou na úrovni. Naše etapa není výjimkou. Současné počítače mají dvě, čtyři i více výpočetních jader, výpočetní výkon představuje miliardy operací za sekundu, grafické karty jsou dokonalé; vše je tedy připraveno pro komerční produkci stále dokonalejších počítačových her. Největší rozvoj zaznamenaly tzv. volnočasové hry.
Syn manželky, gymnazista, 18 let, mně pyšně ukazoval své nové hry, různé dokonalé střílečky, šermovačky apod. Tráví u nich hodiny, často hraje i se svými kamarády on-lin hry do jedné až dvou v noci. Gragiky her jsou dokonalé, ale jinak mě nezaujali. V jeho očích jsem tedy propadl. Já zůstanu u svého licitovaného mariáše, který hraji když přijdu vyčerpaný z výuky.
Výukové hry
Pánové Procházka a Brom mně uvedli do oblasti, o kterých jsem měl povědomí jen matné. Počítačové hry pro vzdělávání považuji za velmi záslužný obor, ale nedokážu dohlédnout jak je pro firmy komerčně zajímavý a jak je rozlehlý vzhledem k šíři vzdělávání třeba jen na základních školách. V této souvislosti se ani příliš nedivím, že se v jedné partii prezentace hovořilo o tom, že počítačové hry pro školství jsou stále popelkou. Pevně věřím, že některé uvedené hry, např. Sim City, Europa Universaris, příp. programovací jazyky pro vytváření počítačových modelů se stanou významným krokem k podpoře vzdělávání pomocí počítačových her.
Závěrem
Moje 7-letá vnučka má ve druhé třídě předmět IKT, ve kterém se zábavnou formou seznamují se základy ovládání počítačů. Ukázal jsem jí počítačovou hru pexeso. Byle nadšená a stále chtěla dosahovat lepšího skóre. Doufám, že jsem zasel pozitivní semínko k oblibě PC her ve vzdělávání.
Bořivoj Brdička
9.10.2011 at 11.17Ano, prof. Lánský a doc. Kouba jsou příkladem toho, jak se jako lidé držíme zaběhaných představ a nedaří se nám kreativně přizpůsobovat novým podmínkám. (Pro prof. Palouše to neplatí.) Mluvím o tom, jak se po roce 1989 popkoušeli vzkřísit slávu vyučovacích automatů a oboru \“kybernetická pedagogika\“, čímž bohužel způsobili naši stagnaci, jíž se nám dodnes nepodařilo překonat.
A ještě na jednu věc jsem chtěl reagovat. Velmi často jsou počítačové hry dávány do souvislosti se soutěží žáků, která by měla motivovat k lepším výsledkům. Rád bych upozornil na to, že prvek soutěže má dost velký negativní výchovný dopad. Vede k segregaci a ztrátě motivace neúspěšných jedinců. S jeho využitím je třeba zacházet velmi opatrně. Ne vždy je vhodné, když hra končí rozdělením na vítěze a poražené. To, že soutěž zvyšuje počáteční motivaci, je samozřejmě pravda.